Kniha vypráví autentický příběh o seberozvoji, změně myšlení a překonávání lékařských prognóz díky lásce a optimismu.
Kniha není jen o nemoci, ale hlavně o životě. Příběh vás rozesměje i dojme. Přinutí Vás podívat se na život jiným pohledem a zamyslet se, zda skutečně žijete tak, jak si sami přejete.
Zjistila jsem, že téma knihy v mnoha lidech podvědomě vyvolává strach. Já jsem přitom své nemoci vděčná.
Jak je to možné?
Trvalo mi několik let, než jsem si k tomuto poznání a změně myšlení došla. A s dnešním způsobem uvažování se mi žije o tolik lépe! Jsem jednoduše šťastná. Což mnoho lidé nechápe, když slyší můj životní příběh. A právě proto si ho nechci nechávat jen pro sebe.
Čím je kniha jedinečná?
Není plná zaručených mouder a návodů. Je to autentický deník, ve kterém jsem se prakticky vysvlékla do naha. Na svém příběhu ukazuji, jak jsem postupně měnila způsob svého přemýšlení, začala naslouchat své intuici. Nemoc nemusíme brát jako pohromu či trest. Ale jako šanci něco pochopit, příležitost změnit svůj život k lepšímu a zachránit tak sami sebe.
Během léčby jsem měla spoustu „aha“ momentů. Divila se, proč některé věci nevím, proč mi to nikdo neřekl. Prvotní záměr byl sepsat pár nasbíraných tipů do brožurky nebo letáčku, který by byl k dispozici v nemocnicích. Psaní mě ale začalo bavit a já jsem se potřebovala vypovídat.
Pokud jste na začátku cesty vy nebo někdo z vašeho okolí, nebo jen rádi čtete deníky o skutečných příbězích, budu ráda, když budete mít chuť přečíst si ten můj. Každý si musí vlastní cestu k uzdravení najít sám. Já jen sdílím tu svou.
A pokud vám v něčem pomůže, inspiruje a dodá optimismus a víru v uzdravení, vyplní se můj záměr při sdílení vlastního životního příběhu.
Knihu jsem vydala samonákladem na konci roku 2019 a setkala se s mnoha čtenáři. Reakce na knihu předčily má očekávání, děkuji!
Pokud máte zájem, o další informace a novinky, pošlete mi Váš email prostřednictvím tohoto formuláře:
1. úryvek z knihy
Když je vyšetření u konce, sestřička mě instruuje, ať zatím počkám na paní doktorku, která už je na cestě, aby mi sdělila výsledky. Ptám se, zda má kontrastní látka nějaký vliv na mateřské mléko. Mám doma plně kojené miminko. Sestřička si není jistá:
„Pro jistotu vynechte jedno kojení, mléko odstříkejte a vylijte. Proberte to, prosím, ještě s paní doktorkou.“
Jdu se tedy převléknout z košile, kterou jsem dostala zpět do svých oblíbených džínů s prodřenými koleny. Rychle schovávám prochladlá chodidla do pohodlných tenisek. Když se vrátím, paní doktorka v ordinaci ještě není, ale sestřička se na mě s úsměvem otočí:
„Dáte si kafe?“
Jsem překvapená, ještě mi kafe žádná sestřička v nemocnici nenabízela. Vzápětí mi probleskne hlavou, že vyšetření asi nedopadlo moc dobře, raději tedy odpovím ano.
Uvádí mě do sesterny a usazuje na pohodlné křesílko.
„Sladíte?“
„Ne, děkuji.“
„Tady máte cukr, oslaďte si to,“ podává mi dva sáčky.
Hm, tak to bude pořádný průser, pomyslím si a kávu osladím. Kávu si osladím, o trochu víc, probleskne mi hlavou melodie Gottovy písničky. Dobře, poslechnu Kájův hlas a přisypu ještě trošku.
Po chvilce dorazí paní doktorka. Už mě ani nepřekvapí její sdělení:
„Paní Sedláčková, při vyšetření jsme identifikovali nádor ve vaší levé spodní hemisféře. Nález je poměrně větších rozměrů. Nyní vás převezme do péče neurologie, primář již o vás ví.“
2. úryvek
Co nevidět vychází lékařka a doprovází mě na ambulanci neurologie za primářem. Ten na mě po prosbě o odložení hospitalizace na lůžkovém oddělení až na odpoledne chvilku mlčky zírá. Pak odvětí: „Vy jste inženýrka, že, paní Sedláčková?“
Svou otázkou mě poněkud překvapil. „Ano,“ odpovídám zaraženě. Nechápu, kam tím míří.
„A mohu se zeptat, inženýrka čeho?“
„Ekonomie,“ odpovídám stále nechápavě.
„Aha, vidíte. To je poměrně exaktní věda, dá se říci, že?“
Váhavě pokyvuji hlavou, protože se necítím dost silná v kramflecích na to pouštět se s ním do debaty na téma nakolik je ekonomie vědou exaktní. Hlavně jsem si myslela, že se budeme bavit spíš o mém zdravotním stavu. Usoudím, že když nebudu odporovat, bude mít radost a rychleji se posuneme k jádru věci. Váhavě, ale přikyvuji.
„Tak vidíte!“ zvolá nadšeně, „tím jsme měli začít a ušetřili bychom si spoustu času. Vy prostě musíte mít nějaký důkaz, abyste uvěřila a pochopila závažnost situace. Viděla jste svůj snímek?“
„Ne,“ odpovídám, sama zaražená skutečností, že doteď mě ani nenapadlo ho chtít vidět či přemýšlet nad tím, kde přesně nález je a jak ten skvost vypadá. Když mě dovedl k monitoru, na kterém se rozprostíral můj mozek přes celou obrazovku, zarazila jsem se. Hm, tak to jo, to je slušný. „Dobře, zůstávám,“ ustupuji od monitoru. Nádor zabírá přes čtvrtku mé hlavy. Sám o sobě tak velký není, jak mi ihned vysvětluje pan primář. Ale s otokem vypadá na snímku obrovský.
3. úryvek
Na pokoj vešel zdravotní bratr. Chlap jako hora. Odhaduji jeho výšku na necelé dva metry a váhu dost přes 100 kilo. „Inženýrka Sedláčková?“
„Dobrý den, to jsem já.“
„Je tohle vaše? Je možné, že jste je měla oblečené na sále?“ ptá se pochybovačně a zvedá do vzduchu plastový sáček zavřený na zip. Prosvítají z něj mé černé kalhotky, které jsem měla na sobě v operační den. Pytlík drží opatrně mezi dvěma prsty.
Polije mě stud, musím být celá rudá. „Ano, děkuji,“ řeknu a rychle natahuji ruku.
„Není zač. Na shledanou.“
No samozřejmě, že je to možné. Operovali mi hlavu, tak jsem neviděla jediný důvod, proč bych si měla před narkózou svlékat kalhotky. Navíc mi končila menstruace, takže jsem si vzala raději i slipovou vložku. Ta už tam není. Při představě, jak moje kalhotky putovaly nemocnicí zpátky ke mně, se mi protočí panenky. Takže bacha. Až půjdete na jakoukoliv operaci spojenou s narkózou, spoďáry dolů!
Co je hlavním poselstvím knihy?
Úsměv a láska zvítězí nad strachem a nemocí!
Pokud víte o někom, koho by má kniha zaujala nebo mu mohla pomoci,
budu ráda za sdílení informace o její existenci. Děkuji.
Nově vznikající kniha:
Žížala zahradníkem: Jak si na zahradě vypěstovat štěstí a zdraví
Tato kniha je vzrušující příručkou o pěstování vnitřního klidu. První kniha o zahradě psaná Žížalou. Žížala je mé druhé jméno. Přezdívka, kterou jsem kdysi získala od manžela a která se mnou srostla.
Poslední roky ukázaly, jak jsou věci, které bereme za samozřejmé, vratké. Teď snad více než kdy jindy cítíme, že jistota, na kterou se můžeme spolehnout, je pro nás důležitá. Tuto jistotu a klid v duši nám nabízí zahradničení. Vidíme, jak nám výsledky naší práce rostou před očima, můžeme si na ně sáhnout, přivonět, ochutnat.
Co zaseješ, to i sklidíš.
Ale CO, KDY a JAK zasít, to už pořekadlo neříká.
Ani kdy a jak sklidit. Hledala jsem knihu, která by mi stručně a jasně odpověděla na tyto otázky. Místo toho jsem nacházela samé bichle a zahradnické bible. Ale já jsem se nechtěla vrtat v odborných knihách, já se chtěla vrtat v zemi!
Jestli to máte podobně, moje knížka je právě pro vás!
Tato kniha nás přivádí k naší přirozenosti, k napojení se na přírodu, na koloběh života, na sebe sama.
Sama na sobě jsem si ověřila, jak je zahradničení uklidňující. Věřím, že kdyby měl každý z nás kousek země, na které by zahradničil, nebyly by u psychoterapeutů takové fronty! Toto poselství vkládám i do knihy.
Věděli jste, že některým rostlinám se vedle sebe daří a jiné se pohromadě nesnesou?
To jsou přesně ty paralely se životem, na základě, kterých mě při práci na zahradě a při psaní napadaly příběhy. Kupříkladu česnek je cestovatel, musí se každý rok vysadit o záhon dál. Rajčata jsou konzervativní, proto se často prodávají v konzervách a daří se jim nejlépe na stejném místě. Kdo si to má všechno pamatovat? Není to tím, že mám sama hlavu děravou. Chce to plán! A ten najdete v mojí knize. Stejně jako prostor na poznámky. Třeba právě na váš vlastní zahradní nebo jiný kreativní plán.
Mezi zahradou, zahradničením a životem, partnerstvím, výchovou dětí i osobním růstem nacházím nespočet paralel.
Setkání s knihou Žížala zahradníkem a její čtení bude potěšující zážitek a zábava. Je to kniha, kterou budete mít chuť číst, i když nemáte ani zahradu a třeba ani kuchyň. Když se budete chtít pobavit, uvolnit a inspirovat, kochat se, nebo si užívat radost ze života.
Sami víte, nebo brzy poznáte, jakou radost vám práce se zemí a sebemenší vlastní sklizeň přinese. Je to náš návrat ke kořenům, k přirozenosti, k napojení se na přírodu, na koloběh života, na sebe samé.
Každá kapitola začíná příběhem. Následuje informace o rostlině. Žádný lexikon kouzel a zaříkadel, ale stručně a jasně co, kdy a jak zasadit i sklidit. Navíc najdete i několik osobně vyzkoušených receptů – klasických i rodinných a méně známých.
1. úryvek z knihy
Chce to plán:
VÝSEVNÍ KALENDÁŘ
Vyplatí se plánovat osázení předem a rozvrhnout si zahrádku na pár let dopředu. Znáte to, s někým vám je dobře, někoho nemůžete ani cítit. Rostliny to mají stejně. Vlastně ne, mají to mnohem horší. Když nám někdo nevoní tak se od něj odtáhneme, přesedneme si, odejdeme. Ale co chudinky rostlinky?
Některým je vedle sebe skvěle, daří se jim, švitoří, ševelí, navzájem se posilují, podporují, rostou. Od přírody jim je spolu přirozeně dobře. Vlastně jim je spolu lépe než bez sebe. Jsou silnější a jen tak něco je nerozhodí, navíc se navzájem i chrání. Tak jako je to i v lidských vztazích. Někde chemie funguje, jinde naopak.
Stejně tak se ne všechny rostliny snesou vedle sebe. Když je zasadíte vedle jim páchnoucího nebo jinak nevyhovujícího partnera, budou žít, ale skomírat a moc květů ani plodů nevyprodukují. Nedělají to natruc, jsou přidušeny smradem, nemohou projevit své vlastní já.
Vždyť si vzpomeňte na léta ve školních lavicích. Každá třída má nějakou nebo nějakého Dutohlávka Smrdutého a vedle něj sedává Pažout. Ti dva si vyhovují náramně, ale příští školní rok paní učitelka usoudí, že by se Dutohlávek mohl polepšit, od někoho šikovného něco užitečného pochytit, a tak k němu místo Pažouta přesadí milou, šikovnou Konvalinku Vonnou. Moraváci správně chápou, slovo šikovnou, zároveň i krásnou. Malá lingvistická odbočka: Když jsem byla na studijním pobytu ve Francii, má spolužačka potkala na chladné školní chodbě francouzského krasoně a hned jí tváře zrůžověly horkem. Omámeně zavrávorala, chytla se mě za loket a zamrkala: „Viděla jsi ho? Ten byl ale šikovný, že?“
„Jo? Ti spravil nějakou poličku v bytě, nebo jak to víš?“
„Ty jsi ale tele!“ rozesmála se na plné kolo. „My u nás na Moravě říkáme šikovný, když je kluk krásný,“ vysvětlila mi.
Jak se ukázalo zanedlouho, byla to láska na první pohled. A Frantík byl šikovný i šikovný, i když kamarádka žádnou poličku opravit nepotřebovala…
Zpět do třídy. Paní učitelka tak činila s tím nejlepším úmyslem. Ale Dutohlávek Smrdutý neměl zájem o nic jiného než jak Konvalince drknout, aby neměla tak krasopisné zápisky, zdánlivě omylem jí polít sešit, nebo shodit penál a podobně. Konvalinka se přestala hlásit, protože zjistila, že tak akorát víří smrdutý vzduch od svého souseda. Přestala mluvit, aby se jí do pusy a do těla nedostaly částečky pro ni smrdutého smrtelného vzduchu. A nakonec přestala do této třídy chodit úplně.
Zpět na zahrádku. Konvalinky jsou obecně náchylné na podmínky a prostředí. Běžně se ztrácejí ze zahrádek. Prostě se usmyslí, že se jim tam nelíbí, nedaří a zmiz
2. úryvek
Ředkvičkový salát – story
Občas sama sebe při psaní knih pobavím překlepem a následně navrhovanou automatickou opravou. Někdy z toho vylézají vtipné paskvily a Freud nesmrtelně ožívá svým mementem, že přeřeky, které já si stylizuji do překlepů, dávají našemu podvědomí vyplynout na povrch. Povedlo se mi tuto část pojmenovat ‚Ředkočkový salát‘. Načež mi všetečná automatická oprava nabídla ‚Předkožkový salát‘. Takový salát jsem ani nezkoušela, ani to neplánuji, a takový recept zde rozhodně nenajdete!
Nicméně mi to připomnělo popis na sáčku se semínky ředkviček, která jsem sázela: „Mají svítivě červené bulvičky. Odrůda je odolná proti vybíhání, praskání a vyšeptávání.“
Jasan, odrůda odolná, ale vždy se najde nějaký zmetek, který vyběhne, po cestě mu budou praskat klacíky pod nohami a pak nám bude našeptávat do ucha a svádět nás na scestí a navádět k neřesti a neštěstí. Proboha, opravdu si na vlastní zahradě chci dobrovolně zasadit mimozemšťany? Už vidím, jak v noci vylezou ze země, z kořínků se stanou ladné nožky, na kterých dohopkají k oknu a budou na nás svítit červenými kulovitými bulvičkami. Bulvičkami, bludičkami.
Když jsem si popis na papírovém sáčku koupených semínek poprvé přečetla, váhala jsem, zda tuhle odrůdu chci pěstovat. Prodejce semen měl asi na mysli vybíhávání coby růst do výšky, ale kdo ví, jestli tím nemyslel, že vyběhnou a budou nám bušit na dveře, že jsou bydlet k nám, že je venku zima a tma a celý dům nám zaroste červenými bulvičkami! Trochu se bojím a riskuji, ale semena nevyhodím, to prostě zahradník nemůže. Při sázení domlouvám semínkům, že nikam vybíhávat nemají, že patří do zahrady, a ne na běžecké závody a nabádám je, ať zůstanou v zemi, až nastane čas, dokud nevyrostou a já si pro ně přijdu a ze země je šetrně vyndám sama. To, že se pak ze mě stane vlk a láskyplně červené karkulky-ředkvičky sežeru, zamlčím. S tím, jak ředkvičky rostou, roste i nervozita ve mně, že brzy zaklepou na zahradní dveře a začnou vybíhávat. Ještě že máme silné okenní sklo!
Ehm, vyšeptávání, v zahradnické hantýrce znamená vatovatění dužiny. Proti tomu je odolná odrůda Rampouch, která má dlouhý bílý tvar a sází se na podzim. Tady si dejte extra pozor, dlouhé křehké bulvičky nápadně připomínají nožičky. Pročpak asi?
Nicméně, zpět k vaření.
3. úryvek
Ředkvičkový salát žluťásek
Nebojte, motýly do salátu nedávám. Ale je to salát, ve kterém svítí žlutý květ řepky jako sluníčko.
Vznikl náhodou. Na louce vedle zahrady jedno léto pěstovali zemědělci řepku a několik semínek mi zalétlo až do záhonku a vyrostlo. Už jsem se smířila s tím, že:
Život nám někdy přinese nečekanou situaci a je na nás, jak se s tím popasujeme.
Tentokrát se cítím být vítězem. Počkala jsem si, co se z té záhadné rostliny, kterou jsem nezasela (ani nezasedla, ano, další překlep) vyklube. A když se se ukázalo, že to je ta všudypřítomná řepka, co nám barví sluníčkově nejen pole, ale i okenní tabule žlutým pylem, zákonitě když jsem neprozřetelně před Velikonocemi umyla okna, přišla spontánní reakce. Žluté květy řepky mi připomínají mocnářského magnáta, který pochází z cizího kraje, považuje se za krále, a zakořenil v Čechách. Navíc mám na něj i na pyl alergii. Vyplela jsem nezvané to kvítko a hodila na kompost. Já jsem tě nevolila a do středočeské zahrádky nesázela. Cítila jsem, že jsem z této situace vyšla jako vítěz.
Když se ale začaly klubat další kvítky, jejich žlutá barva mě osvítila myšlenkou.
Nemusíme proti neplánované situaci bojovat. Můžeme ji využít v náš prospěch.
Rostlinky řepky, které mi vyrostly na zahrádce, znám odmalička. Pozorovala jsem jejich růst. A na rozdíl od řepky na poli, ji nijak chemicky neošetřuji. Proč toho nevyužít?
A tak vznikl nápad na krásně barevný salát.
Ingredience:
- květy a listy řepky (odtržené od stonku)
- ředkvičky nakrájené na plátky
- balkánský sýr
- olivový nebo jiný za studena lisovaný olej
- jablečný ocet
- sůl
Použijte jen listy řepky, stonky nedávejte. Pokud máte hlávkový salát, mladé listy mangoldu, můžete je přidat. I lístky ředkvičky nebo pampelišky jsou v tomto salátu úžasné.
