Na pokoj vešel zdravotní bratr. Chlap jako hora. Odhaduji jeho výšku na necelé dva metry a váhu dost přes 100 kilo. „Inženýrka Sedláčková?“
„Dobrý den, to jsem já.“ „Je tohle vaše? Je možné, že jste je měla oblečené na sále?“ ptá se pochybovačně a zvedá do vzduchu plastový sáček zavřený na zip. Prosvítají z něj mé černé kalhotky, které jsem měla na sobě v operační den. Pytlík drží opatrně mezi dvěma prsty.
Polije mě stud, musím být celá rudá. „Ano, děkuji,“ řeknu a rychle natahuji ruku.
„Není zač. Na shledanou.“
No samozřejmě, že je to možné. Operovali mi hlavu, tak jsem neviděla jediný důvod, proč bych si měla před narkózou svlékat kalhotky. Navíc mi končila menstruace, takže jsem si vzala raději i slipovou vložku. Ta už tam není. Při představě, jak moje kalhotky putovaly nemocnicí zpátky ke mně, se mi protočí panenky. Takže bacha. Až půjdete na jakoukoliv operaci spojenou s narkózou, spoďáry dolů!