Kniha vypráví autentický příběh o seberozvoji, změně myšlení a překonávání lékařských prognóz díky lásce a optimismu. Kniha není jen o nemoci, ale hlavně o životě. Příběh vás rozesměje i dojme. Přinutí Vás podívat se na život jiným pohledem a zamyslet se, zda skutečně žijete tak, jak si sami přejete.
Zjistila jsem, že téma knihy v mnoha lidech podvědomě vyvolává strach. Já jsem přitom své nemoci vděčná.
Jak je to možné?
Trvalo mi několik let, než jsem si k tomuto poznání a změně myšlení došla. A s dnešním způsobem uvažování se mi žije o tolik lépe! Jsem jednoduše šťastná. Což mnoho lidé nechápe, když slyší můj životní příběh. A právě proto si ho nechci nechávat jen pro sebe.
Čím je kniha jedinečná?
Není plná zaručených mouder a návodů. Je to autentický deník, ve kterém jsem se prakticky vysvlékla do naha. Na svém příběhu ukazuji, jak jsem postupně měnila způsob svého přemýšlení, začala naslouchat své intuici. Nemoc nemusíme brát jako pohromu či trest. Ale jako šanci něco pochopit, příležitost změnit svůj život k lepšímu a zachránit tak sami sebe.
Během léčby jsem měla spoustu „aha“ momentů. Divila se, proč některé věci nevím, proč mi to nikdo neřekl. Prvotní záměr byl sepsat pár nasbíraných tipů do brožurky nebo letáčku, který by byl k dispozici v nemocnicích. Psaní mě ale začalo bavit a já jsem se potřebovala vypovídat.
Pokud jste na začátku cesty vy nebo někdo z vašeho okolí, nebo jen rádi čtete deníky o skutečných příbězích, budu ráda, když budete mít chuť přečíst si ten můj. Každý si musí vlastní cestu k uzdravení najít sám. Já jen sdílím tu svou.
A pokud vám v něčem pomůže, inspiruje a dodá optimismus a víru v uzdravení, vyplní se můj záměr při sdílení vlastního životního příběhu.
Knihu jsem vydala samonákladem na konci roku 2019 a setkala se s mnoha čtenáři. Reakce na knihu předčily má očekávání, děkuji!
Pokud máte zájem, o další informace a novinky, pošlete mi Váš email prostřednictvím tohoto formuláře:
1. úryvek z knihy
Když je vyšetření u konce, sestřička mě instruuje, ať zatím počkám na paní doktorku, která už je na cestě, aby mi sdělila výsledky. Ptám se, zda má kontrastní látka nějaký vliv na mateřské mléko. Mám doma plně kojené miminko. Sestřička si není jistá:
„Pro jistotu vynechte jedno kojení, mléko odstříkejte a vylijte. Proberte to, prosím, ještě s paní doktorkou.“
Jdu se tedy převléknout z košile, kterou jsem dostala zpět do svých oblíbených džínů s prodřenými koleny. Rychle schovávám prochladlá chodidla do pohodlných tenisek. Když se vrátím, paní doktorka v ordinaci ještě není, ale sestřička se na mě s úsměvem otočí:
„Dáte si kafe?“
Jsem překvapená, ještě mi kafe žádná sestřička v nemocnici nenabízela. Vzápětí mi probleskne hlavou, že vyšetření asi nedopadlo moc dobře, raději tedy odpovím ano.
Uvádí mě do sesterny a usazuje na pohodlné křesílko.
„Sladíte?“
„Ne, děkuji.“
„Tady máte cukr, oslaďte si to,“ podává mi dva sáčky.
Hm, tak to bude pořádný průser, pomyslím si a kávu osladím. Kávu si osladím, o trochu víc, probleskne mi hlavou melodie Gottovy písničky. Dobře, poslechnu Kájův hlas a přisypu ještě trošku.
Po chvilce dorazí paní doktorka. Už mě ani nepřekvapí její sdělení:
„Paní Sedláčková, při vyšetření jsme identifikovali nádor ve vaší levé spodní hemisféře. Nález je poměrně větších rozměrů. Nyní vás převezme do péče neurologie, primář již o vás ví.“
2. úryvek
Co nevidět vychází lékařka a doprovází mě na ambulanci neurologie za primářem. Ten na mě po prosbě o odložení hospitalizace na lůžkovém oddělení až na odpoledne chvilku mlčky zírá. Pak odvětí: „Vy jste inženýrka, že, paní Sedláčková?“
Svou otázkou mě poněkud překvapil. „Ano,“ odpovídám zaraženě. Nechápu, kam tím míří.
„A mohu se zeptat, inženýrka čeho?“
„Ekonomie,“ odpovídám stále nechápavě.
„Aha, vidíte. To je poměrně exaktní věda, dá se říci, že?“
Váhavě pokyvuji hlavou, protože se necítím dost silná v kramflecích na to pouštět se s ním do debaty na téma nakolik je ekonomie vědou exaktní. Hlavně jsem si myslela, že se budeme bavit spíš o mém zdravotním stavu. Usoudím, že když nebudu odporovat, bude mít radost a rychleji se posuneme k jádru věci. Váhavě, ale přikyvuji.
„Tak vidíte!“ zvolá nadšeně, „tím jsme měli začít a ušetřili bychom si spoustu času. Vy prostě musíte mít nějaký důkaz, abyste uvěřila a pochopila závažnost situace. Viděla jste svůj snímek?“
„Ne,“ odpovídám, sama zaražená skutečností, že doteď mě ani nenapadlo ho chtít vidět či přemýšlet nad tím, kde přesně nález je a jak ten skvost vypadá. Když mě dovedl k monitoru, na kterém se rozprostíral můj mozek přes celou obrazovku, zarazila jsem se. Hm, tak to jo, to je slušný. „Dobře, zůstávám,“ ustupuji od monitoru. Nádor zabírá přes čtvrtku mé hlavy. Sám o sobě tak velký není, jak mi ihned vysvětluje pan primář. Ale s otokem vypadá na snímku obrovský.
3. úryvek
Na pokoj vešel zdravotní bratr. Chlap jako hora. Odhaduji jeho výšku na necelé dva metry a váhu dost přes 100 kilo. „Inženýrka Sedláčková?“
„Dobrý den, to jsem já.“
„Je tohle vaše? Je možné, že jste je měla oblečené na sále?“ ptá se pochybovačně a zvedá do vzduchu plastový sáček zavřený na zip. Prosvítají z něj mé černé kalhotky, které jsem měla na sobě v operační den. Pytlík drží opatrně mezi dvěma prsty.
Polije mě stud, musím být celá rudá. „Ano, děkuji,“ řeknu a rychle natahuji ruku.
„Není zač. Na shledanou.“
No samozřejmě, že je to možné. Operovali mi hlavu, tak jsem neviděla jediný důvod, proč bych si měla před narkózou svlékat kalhotky. Navíc mi končila menstruace, takže jsem si vzala raději i slipovou vložku. Ta už tam není. Při představě, jak moje kalhotky putovaly nemocnicí zpátky ke mně, se mi protočí panenky. Takže bacha. Až půjdete na jakoukoliv operaci spojenou s narkózou, spoďáry dolů!
Co je hlavním poselstvím knihy?
Úsměv a láska zvítězí nad strachem a nemocí!
Pokud víte o někom, koho by má kniha zaujala nebo mu mohla pomoci, budu ráda za sdílení informace o její existenci. Děkuji.